neděle 29. listopadu 2015

Bod zlomu - kapitola I.

Tak jsem řekla, že možná není špatný nápad začít to tady nějakou tou mojí tvorbou. Tedy, mojí povídkou. Mojí aktuální rozepsanou povídkou asi dva a půl roku. Maxdan je moje ultimate otp tbh. Jsou to prostě moje babies. Oh well, anyway. Tahle povídka by měla být takové... psychologické drama. Má hodně angstu, asi tak tisíc angstu na jednu kapitolu, a ve skuečnosti je to strašně sladká romantická young adult. Ale já mám takové příběhy ráda. Takže, enjoy!

Vždycky jsem byl sám.
Nikdy jsem neměl někoho, kdo by se o mě zajímal. Kdo by o mě stál.
Nebo jsem si to alespoň myslel… protože pak jsem potkal tebe.
A to byl ten bod zlomu, po kterém se můj život převrátil na ruby.
Dva kluci, kteří si mysleli, že pro ně na tomhle světě není místo.
Dan je slepý, žije s neschopnou alkoholickou matkou a po špatných životních zkušenostech se izoloval od okolního světa.
Pak se potká s Maxem: klukem z bohaté rodiny, jehož život se sice tváří bezchybně, ale ani zdaleka takový není.
Tihle dva celý život hledali jenom jedno: člověka, který by jim řekl "Záleží mi na tobě.“… a pak se našli navzájem.

Kapitola I.


Poklidně jsem si ležel ve svý posteli, dokud ten klid nebyl přerušen někým, kdo mi vytáhl sluchátko z ucha.
„Danieli, říkám!“
Byla to máma. Vzdychl jsem. „Co je?“
„Jdu pozdě k zákazníkovi a potřebuju, abys šel něco koupit.“
Znova jsem vzdychl. Mysleli byste si, že když jste slepý, rodiče váš ušetří věcí jako domácí práce. Ale to nebyl případ mojí mámy. Jenže jsem věděl, že by bylo zbytečný vzdorovat, tak jsem jenom řekl „Jo,“ a vstal.
Vzal jsem mobil se sluchátkama a vyšel na chodbu. Zavázal jsem si tkaničky u tenisek a zašmátral po zdi, abych sundal bundu z věšáku. Popadl jsem hůl, přejel rukou po dveřích, vzal za kliku a vyšel ven. Ovanul mě studený vítr – vždyť už byl taky prosinec. Představil jsem si tu sračku, kterou se máma bude snažit připravit a nazývat ji „svátky“. Nemohl jsem si pomoct a ušklíbl se.

Líně a pomalu jsem se táhl městem. Neměl jsem důvod spěchat. Když jsem nakoupil, co mi máma řekla, neotočil jsem se a nevrátil se domů. Šel jsem do blízkého parku. Město jsem znal za ty roky docela dobře, i když jsem ho nikdy neviděl. Když jsem zrovna neležel v posteli a neposlouchal hudbu, bezcílně jsem se procházel kolem – vlastně jenom proto, abych našel nějaké další klidné místo, kde bych mohl poslouchat hudbu. Ideálně s tak malým počtem lidí, jak to jen bylo možné.
Sedl jsem si na lavičku a vytáhl z kapsy krabičku cigaret, abych si zapálil. Strčil jsem si do ucha sluchátko a vyfoukl trochu kouře.
Nebylo to tak že bych si to vyloženě užíval; být sám. Ale bylo to o dost příjemnější než se muset zabývat ostatními lidmi.
Vždycky to tak bylo.
Věděl jsem, že nemůžu strávit celou noc venku, ale ještě se mi nechtělo domů – stejně nebylo kam spěchat. Máma se pravděpodobně neukáže doma alespoň do zítřka. Je to tak vždycky když jde k „zákazníkovi“.
Už jsem ani nevěděl, co to vlastně znamená, ale upřímně mě to ani nezajímalo. Dokud se vždycky jednou za pár dnů ohlásila, že žije.
Trochu jsem si povzdychl.
Zmáčkl jsem tlačítko na mobilu, abych zkontroloval čas. „Osm nula čtyři odpoledne,“ zahlásil robotický ženský hlas. Možná bych už měl fakt jít. Postavil jsem se a vzal hůl. Zaslechl jsem nějaký zvuk, a na chvilku jsem znehybněl, ale hned se z toho vyklubala změť hlasů, takže jsem se rozhodl odejít, jak rychle to jen bylo možný.
„Hej!“ uslyšel jsem a potom mě někdo chytil za ruku a stáhl zpátky.
„Co- uááá!“ vyjekl jsem a pokusil se vzepřít, ale odněkud se vynořila další ruka a surově mě přitiskla ke zdi.
Bože, tohle už ne…
„Co chcete?“ zavrčel jsem.
„Nooo…“ Hlas se zasmál. „Co takhle všechno? Co máš?“ Byl to chlap, ne, kluk – nemohl být o moc starší než já. Slyšel jsem další hlasy. Takže to byl gang, huh.
„Nemám nic,“ znovu jsem zavrčel. „A i kdybych měl, dát vám to je to poslední co by mě napadlo. Pusť mě!“
Pokusil jsem se mu vysmeknout, ale on mě přitiskl ještě pevněji a já cítil, jak se mi i přes bundu lokty bolestivě odírají o omítku.
Naštvaně jsem zasyčel.
„Myslíš si že to bude tak snadný?“ zasmál se.
Zatnul jsem zuby. „Pusť mě,“ zopakoval jsem naštvaně.
„Ani nápad.“
„Pusť mě!“ zaječel jsem a pokusil se vyškubnout. Zbytečný. Snažil jsem se kopat, křičet, všechno co jsem zmohl. Nechtěl jsem se vzdát – ale moc dobře jsem už od začátku věděl, že to bylo zbytečný.
Rána do břicha a svíjel jsem se na zemi. Někdo mě kopl. A pak znova, a znova. Slyšel jsem, jak se všichni smějou, zatímco mi šacovali kapsy. Co jsem si vůbec myslel…
Schytal jsem dalších pár ran.
„Pěkný, pěkný,“ zasmál se jeden z nich. „Teď už si bude sakra pamatovat jak se chovat až se příště uvidí- no, potkáme.“
Nevolal jsem o pomoc. Bylo to zbytečný. Nikdo by mě nepřišel zachránit. Nikdo nikdy nepřišel, a nikdo nikdy nepřijde.
„Hej, co to děláte?!“ Objevil se další hlas.
„Kurva. Zdrhejte!“ kroky se zběsile rozeběhly do různých směrů.
„Stůjte vy- sakra!“  Hlas zamumlal pár nadávek než se vydal mým směrem. „Jsi v pořádku?“ zvolal.
Pokusil jsem se posadit. Každá část mého těla mě bolela, ale neumíral jsem nebo tak/ani nic takovýho/nebo něco takovýho.
„Asi… asi jo,“ vydechl jsem ztěžka. Natáhl jsem ruku dozadu, nahmatal zeď a opřel se.
„Vůbec tak ale nevypadáš; vždyť krvácíš!“ vyhrkl
„To je dobrý,“ řekl jsem. „Jsem… jsem na to zvyklej.“
„Heee?!“ vyjekl ten člověk. „Na takový věci bys neměl být zvyklej!“
Zkusil jsem trochu zklidnit svůj dech. „Pro… promiň, ale, nevidíš… nevidíš tady někde můj mobil?“ vysoukal jsem ze sebe.
„Hm? Mobil? Oh, ty…“
Ah. Všiml si toho až teď?
Připadal jsem si hrozně blbě, že ho takhle otravuju/obtěžuju, ale neměl jsem na výběr. Lézt po zemi a šmátrat kolem sebe se mi fakt nechtělo. (Určitě) Ne v tomhle stavu.
„Ne, nikde tu není… vypadá to, že ho vzali, promiň,“ řekl po chvíli.
(Zavrtěl jsem hlavou.) „Ty se nemáš za co omlouvat.“
„Počkej.“ Zvuk šustění oblečení a kroků.
Sevřel jsem si hlavu do dlaní a přemýšlel, co teď sakra budu dělat.
„Tohle je tvoje hůlka, že?“ řekl, když se vrátil. „Ležela vedle lavičky.“ Vtiskl mi ji do ruky.
„Ah… jo, díky,“ zamumlal jsem.
Dech už se mi spolu s bušením srdce zklidnil na normální tempo, ale bolest nepřestávala.
„Vážně jsi v pořádku?“ zeptal se hlas znova a položil mi ruku na rameno. Byl to kluk, řekl bych, že tak v mým věku.
Proč tohle vůbec dělá?
„Jo. Díky.“ Stoupl jsem si, jenže než jsem vůbec stihl udělat první krok, podlomila se mi kolena.  Ten kluk mě ale chytil předtím, než jsem zase stihl zase skončit na zemi.
„Vždyť ani nemůžeš pořádně stát. Nejsi ani trochu v pořádku,“ řekl vážným tónem. „Potřebuješ lékařskou pomoc,“ trval na svém.
Neprotestoval jsem.
Pomohl mi k lavičce a já si, třesoucí se, sedl.
Tohle bylo ubohý.
Ne že by se tohle dělo poprvé, to ne. Jak jsem řekl; byl jsem na takový věci zvyklej. Už od dětství, a i teď, pořád. Buďme upřímní; slepý puberťák jako já byl až moc snadný terč.
Normálně jsem vždycky čekal, dokud jsem nenabral dostatek síly na to, abych mohl sám odejít a doma si ošetřil rány, které jsem zvládl. Byly časy, kdy to dělávala máma. Ale to už bylo dávno.
Cítil jsem se strašně – zbytečně, nemožně a uboze, že jsem to tentokrát nezvládl sám. Myslel jsem, že se pozvracím a hlava mi nekontrolovatelně třeštila. Ale i když jsem se cítil trapně, ve skutečnosti jsem byl hrozně rád, že se o mě tenhle kluk postaral. Konec konců, neměl jsem už ani svůj mobil, a pochyboval jsem o tom, že bych v tomhle stavu mohl (sám/po svých) dojít do nemocnice, a to i kdybych viděl.
„Nepřijdeš mi jako ve stavu kdy bys mohl jít někam sám, tak jsem zavolal záchranku,“ řekl, když si sedl vedle mě. „Mimochodem, já jsem Max. Ty?“
Zaváhal jsem, než jsem (mu) odpověděl. „Daniel.“
„Těší mě, Danieli.“
„Um, jo, mě taky.“                                    
„Mohl bych se na něco zeptat, nebo bys radši teď vůbec nemluvil?“
„Uh, ne, v pohodě.“
Co chce vědět?
„Co se přesně stalo?“
Oh.                                                       
„No, vlastně nic zvláštního.“ Chtěl jsem pokrčit rameny, ale zase mě začlo všechno bolet. „Chtěl jsem jít domů, ale objevili se oni a napadli mě. Víš co, jako snadnej terč. Ani můj mobil ani peněženka tu nikde nejsou, co?“ Určitě nebyly v mých kapsách.
„Ne. Ne, počkej!“ vyhrkl najednou, „Takhle to není!“ Max trochu zpanikařil. „Jakože, myslím tím, můžeš mi věřit, fakt tady nikde nejsou, nevzal jsem-“
„Ne!“ zarazil jsem ho. „Ne, tak jsem to nemyslel! Věřím ti. Zachránil jsi mě. Promiň.“
Max si oddechl. „To jsem rád. Něco takovýho bych vůbec…“
„Je mi to jasný,“ řekl jsem. V tu chvíli mi zase začala třeštit hlava. Zvedl se mi žaludek. Přitiskl jsem si ruku na pusu. Ne, prosím ne. Jenže to bylo málo platný. Otočil jsem se směrem od Maxe a pozvracel jsem se.
On mi ale položil ruku na záda a opakoval uklidňující slova a fráze než přijela sanitka.
Utřel jsem slzy, které mi začaly téct z očí.

Max se mnou zůstal celou dobu.
Nějaký policajt který se později objevil měl asi dost po té, co se mě začal ptát, jak vypadali pachatelé. Řekl jsem mu, že je to v pohodě, ale pořád zněl docela nervózně. Možná jsem mu neměl odpovědět tak sarkasticky. Zkusil se (pak) zeptat i Maxe, ale ten mu taky moc nepomohl.
„Takže Danieli, není to tak vážné jak jsme si mysleli,“ řekl mladý doktor. „Žádné zlomeniny ani vnitřní krvácení… ale stejně si tě tu necháme alespoň tuhle noc. “ Šustění papírů a cvakání tlačítek na klávesnici vyplnilo malou místnost. „Měli bychom o tom dát někomu vědět?“
„Mojí mámě…. řekl bych,“ zamumlal jsem.
„Dobře, dáš mi na ni nějaký kontakt?“

Ležel jsem v nemocniční posteli, v doslechu žádný zvuk. Netušil jsem kolik hodin bylo nebo kolik jich už uběhlo, ale bylo mi to upřímně jedno.
Přemýšlel jsem o celý týhle situaci.
Po té co si mě přebrala sestra, aby mě odvedla na pokoj, Max řekl: „No, vypadá to, že tě už teď můžu nechat v dobrých rukách.“
„Děkuju za všechno,“ odpověděl jsem.
„Ale ne, vážně je to v pohodě.  Tak se uvidíme!“ Kroky zamířily opačným směrem než sestra, která mě vedla, a pak se na okamžik zastavily. „Uvidíme se?“ zaslechl jsem ho vyděšeně zašeptat. Nemohl jsem si pomoc a ušklíbl se.
Bylo to zvláštní. On prostě… vynořil se odnikud a pomohl mi. Zachránil mě. Dokonce se mnou zůstal, celou tu dobu. Neustále opakoval uklidňující a povzbuzující slova, i když já jsem prakticky nemluvil. Dokonce i řekl „Uvidíme se“…
Nah, to je blbost. Jako snad ještě někdy přišel. Zavrtěl jsem hlavou a přesunul svoje myšlenky někam jinam.
Cítil jsem se bezmocně, když jsem neměl mobil. Byl jsem zvyklý na válení se v posteli, ale vždycky s hrající hudbou. Teď jsem slyšel jenom tlumené pípání různých přístrojů a povídání sestřiček. Vzdychl jsem. Budu potřebovat novej, co.
Měl jsem nějaké peníze bokem zrovna pro případy jako tyhle, ale pořád to bylo všechno jen ne příjemný.
Bohužel jsem ale byl bez mobilu poněkud ztracený. Hudba. Lidi, kterým můžu říct o pomoc. Ujišťování se že je máma v pořádku. Bože, vždyť jsem ani nemohl s jistotou říct, jestli je den nebo noc když jsem neměl mobil.
Nenáviděl jsem to. Nenáviděl jsem být takhle bezmocný. Beznadějný. Ubohý.
Pokusil jsem se převalit na bok, ale zasyčel jsem bolestí. Měl jsem sobě dost utišujících léků, ale moc nepomáhaly, a pokaždé, když jsem se pohnul, se moje zranění zase ozvaly.
Zase jsem si vzdychl.                                                                                                                     
Vlastně by mi ani nevadilo, kdyby mě fakt zabili.
Zkusil jsem vyhnat všechny myšlenky z hlavy a brzo usnul.

Další ráno mi bylo řečeno, že tady strávím ještě jednu noc. Zas tolik mi to nevadilo. Nebylo to o tolik jiný než můj každodenní život. No, nemohl jsem kouřit, ale to nebylo tak těžký překonat. Přece jenom, měl jsem otřes mozku a nechtělo se mi riskovat. Můj mozek už byl v dost špatným stavu, tak špatným že mě to připravilo o zrak. To na tom bylo to nejhorší; když jste měli něco s očima, pořád to bylo léčitelné, méně nebo více. Ale mozek? S tím se nedalo moc dělat, a ten můj už se nedal spravit.
Takže jsem si ho vážně nechtěl ještě víc posrat. Navíc tu bylo docela dobrý jídlo. Nestěžoval jsem si.

Ležel jsem v posteli a poslouchal, jak se babička ve vedlejším pokoji hádala se sestrou. Nic lepšího na práci jsem neměl.
Najednou se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále,“ řekl jsem a posadil se. Cítil jsem se o dost líp, ale pořád jsem se neubránil syknutí.
„Zdravííím!“
V první chvíli mi to nedošlo, ale pak jsem si vzpomněl. „Max?“
„Správně!“ Z hlasu mu sršela energie a radost.
Zaskřípala židle o podlahu, jak si ji přisunul vedle mé postele a s hlasitým žuchnutím si sedl. „Jak je?“
Překvapeně jsem zamrkal.
Upřímně, nečekal jsem, že ho ještě někdy potkám. A určitě jsem nečekal, že ještě přijde sem a bude se zajímat o to jak mi je.
„Už líp,“ odpověděl jsem po chvilce.
„To je fajn,“ řekl. „Bál jsem se o tebe, ale už vypadáš dobře.“
Bál se o mě?
„Um,“ zamumlal jsem. „Nečekal jsem, že přijdeš,“ přiznal jsem.
Max se zarazil. „To jsem zanechal tak špatný první dojem?“
„Ne, to ne, jenom…“ kousl jsem se do rtu. „Jsem cizí člověk“. Proč mi vůbec pomáhal? Proč kvůli mně riskoval? Zůstával tu se mnou? Chtěl jsem se zeptat, ale všechny ty otázky jsem spolkl.
Max se zasmál. „A? Chtěl jsem vědět jak ti je. Byl jsi na tom včera špatně, tak jsem se bál. Není to… normální?“
Ne. Není. Ne pro mě.
„Hmm,“ zamručel jsem jenom.
„Jo, vlastně! Přinesl jsem nějaký chipsy.“
Překvapením jsem otevřel pusu, ale hned jsem ji zase zavřel. Max s hlasitým šustěním otevřel pytlík a pak mi ho vtiskl do ruky. „Vem si,“ pronesl s plnou pusou.
„D-díky,“ vykoktal jsem a váhavě v něm zalovil.
„Asi je tu docela nuda, co,“ prolomil po chvíli ticho. „Byl tu za tebou alespoň někdo?“
„Ne,“ odpověděl jsem jen.
„Huh? Ani rodina?“ podivil se.
„Ne.“
„Jakto?“
„Prostě… nemůžou,“ řekl jsem. Nechtělo se mi mu nic vysvětlovat.
„Promiň, nechtěl jsem vyzvídat,“ omlouval se, zatímco si do pusy nacpal další chipsy.
Zavrtěl jsem hlavou. „Dobrý.“
Pokojem se ozývalo jenom rytmické chroupání.
„Jak jsem řekl, asi je tu nuda, co?“ zeptal se Max po chvíli.
„Kdyby mi neukradli mobil, bylo by to lepší,“ přiznal jsem.
„Chápu,“ řekl soucitně. Chvilku bylo ticho, než zase promluvil. „Hele, jak… to vlastně funguje? Myslím, ten telefon.“
„Jako myslíš jak ho můžu ovládat, když nevidím?“
„Jo.“
Zněl trochu nejistě, když se mě na tohle ptal. Chápal jsem to. Byl jsem na to zvyklý. Lidi se tak chovali často.
„Hlasový výstup,“ odpověděl jsem. „Prostě ti to čte to, co je napsaný na obrazovce.“
„Wow, to jsem nevěděl.“ Zněl upřímně podiveně. „A musí na to být nějaký speciální typ nebo tak?“
„Ani ne, většina tuhle funkci má automaticky. Stejně jako hodně jiných elektronických přístrojů.“
„Takže třeba i počítač?“
„Jo, jasně. A i kdyby ne, tak se to dá docela snadno stáhnout.“
„Páni… to je zajímavý. Ale neruší to pak třeba někdy, když to pořád nahlas mluví?“
„To vyřeší sluchátka.“
„Ah, pravda.“
Upřímně, byl jsem překvapený tím, jaký zájem o to projevil, a taky jakým způsobem. Bylo to docela milý.
Ještě chvíli tam pak se mnou zůstal. Mluvil vlastně jenom on. Ne o ničem složitým, jenom o nějakých hloupostech. Třeba o tom, jaká byla venku zima.
V jednu chvíli se ale zarazil a pak vzdychl. „Už bych měl jít,“ řekl a zvedl se.
„Jo, jasně.“ Sakra, ještě mu přidělám nějaký problémy tím, že tady se mnou strávil tolik času…
„Tak zatím!“ zvolal a zabouchl za sebou dveře, než jsem mu stihl odpovědět.
Vyčerpaně jsem spadnul zpátky do polštáře a zhluboka vzdychl.
Co se to děje?

Seděl jsem na posteli a čekal, až mě propustí. Nemusel jsem se balit ani tak něco: jediný, co jsem měl, byla hůl.
V jednu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále,“ řekl jsem a narovnal se.
„To jsem já!“ zvolal někdo vesele.
Max?!                 
„A-ahoj…“ vykoktal jsem ze sebe.
Přisunul si židli vedle mé postele. „Už je ti dobře?“ zeptal se.
„Jo, už jo.“
„To jsem rád.“ Krátce se zasmál. „Tak už tě dneska pouštěj?“
„Jo.“
„To je dobře.“
Na pár vteřin zavládlo ticho.
„Nastav ruku,“ řekl Max potom. „Něco pro tebe mám.“
Překvapeně jsem zamrkal. „Pro… pro mě?“
„Jo, netvař se tak zděšeně. Dělej, nastav ruku! Nemám moc času.“
Poslechl jsem a Max mi do ruky položil ne moc velkou krabičku. Nahmatal jsem roh a otevřel ji. Uvnitř byl…
„Mobil?!“ vyjekl jsem.                                                                                  
„Jop.“
„T-to…“
„Je to v pohodě. Je to ten samý co jsi měl.“
„Jak…“
„Včera jsi mi to řekl.“
Ah. Pravda.
„Je už nastavenej a máš v něm i nabitou simku, než si zařídíš svoji.“
Nechápal jsem to.
„Nejsem si jistej jestli to-“ začal jsem, ale on mě přerušil.
„Ale prosímtě; je to dárek.“
Polkl jsem. „To… to si děláš legraci.“
„Ne, myslím to úplně vážně.“
„Nemůžu to přijmout.“
„Eeeh, jestli jde o tohle,“ protáhl, „tak to je vážně v pohodě. Já… moji rodiče jsou… bohatí. Jeden telefon není žádnej problém.“
Ah.
Stejně…
„Vem si to,“ řekl klidně. „Ušetří ti to starosti, nemám pravdu?“
Jo. Měl pravdu.
„Proč tohle děláš?“ zašeptal jsem po chvíli. „Vůbec mě neznáš… tak proč… tohle všechno…?“
„Huh?“ zarazil se. „Jenom pomáhám člověku v nesnázích. To lidi dělaj, ne? Pomáhaj si.“
Neměl jsem slov.
Svíral jsem v dlani mobil a kousal se do rtu.
„No nic, už bohužel budu muset jít.“ Začal se zvedat a se skřípáním odsunul židli zpátky ke dveřím. „Uvidíme se!“ zvolal a zabouchl, zase dřív, než jsem mu stihl jakkoli odpovědět.
„Sakra, zase jsem to řekl.“ Zaslechl jsem tlumené mumlání než jeho hlas zmizel úplně.
Fakt jsem to nechápal.           
Prozkoumal jsem obsah krabičky. Byla tam ještě nabíječka a sluchátka. Myslel i na tohle?
Ne, že bych se neobešel i bez nich, ale připadal jsem si líp, když jsem byl jediný, kdo ten kybernetický hlas slyšel.
Strčil jsem si všechno do kapes a krabičku odložil na noční stolek; bylo zbytečný ho teď vůbec zapínat. Neměl jsem tam nahrané žádné svoje soubory, a i kdyby to pořád bylo moje číslo – což nebylo – nikdo by mě stejně nekontaktoval. Vzpomněl jsem si na to, že máma se za mnou nakonec ani nestavila. Ne, že bych to čekal. Aby se nějak víc zajímala o to, že má syna, musela by být střízlivá – a buďme upřímní, v tomhle stavu nebyla moc často. Už jsem ani nevěděl, v čem to jede – chlast, pochybný kšefty maskující se za kadeřnictví, a bůhví jestli zase nespadla do drog. Ale už jsem se o to přestal zajímat, stejně to nemělo cenu. Dokud se jednou za pár dnů ukázala doma živá, byl jsem v pohodě.
„Nhaaaaaaaa!“ Chytil jsem se za hlavu. Nesmím o tom přemýšlet. O ničem.
V tu chvíli se ozvalo zaklepání a dovnitř vešel doktor.

Stál jsem před vchodem do našeho baráku a snažil se dozvonit na sousedku ze stejnýho patra – pravda, neměla nás ráda (nedivil jsem se jí), ale zkuste odmítnout otevřít slepýmu klukovi, co si zapomněl klíče.
Samozřejmě, zkoušel jsem nejdřív kontaktovat mámu, ale telefon mi nebrala a doma taky nebyla. Bůhví v čí posteli se zase v kocovinovém deliriu dneska probudila.
Náhradní klíče od bytu jsme měli v botníku, takže tahle část nebyla problém. Odemkl jsem a vešel dovnitř. Máma očividně nebyla doma už pár dnů, protože bylo cítit, že se nevětralo. Vzdychl jsem a šel otevřít okna. Vešel jsem do kuchyně a přejel dlaní po ledničce, jestli tam nenechala nějaký vzkaz. Něco tam bylo. Strhl jsem ho zpod magnetu.
Nedovolala jsm se ti, odjea jsma vrtim se v úteý.           
Máma se nikdy nebyla schopná naučit braille pořádně.
Asi odjela ještě ten večer, co mě přepadli. Netušil jsem kam, ale jakkoli blízko nebo daleko to bylo, nestál jsem jí za to, aby mě navštívila. Nebo se mě alespoň pokusila nějak kontaktovat. V nemocnici s ní mluvili, slyšel jsem to. Znova jsem vzdychl a otevřel dveře ledničky. Prozkoumal jsem všechny police a našel tavený sýr. Ve špajzu byl zase zbytek toastového chleba. Fajn, hlady zatím neumřu.
Nemazal jsem si krajíc a přesunul se do svého pokoje. Zapnul jsem počítač, vytáhl z kapsy mobil a připojil ho, abych do něj přesunul zazálohovaný soubory. Páni, dokonce v něm byla externí paměťovka. Ten kluk vážně myslel na všechno.
Kousl jsem se do rtu. Říkal, že jeho rodiče jsou bohatí, ale stejně… Vždyť jsem mu vlastně ani pořádně nepoděkoval. Pak mě něco napadlo.
Vzal jsem mobil a otevřel kontakty. Nebyl tam žádný až na jeden. Jasně. Nechal mi tam svoje číslo. To k němu přesně sedělo.
Vytáhl jsem kabel a vstal. Přešel jsem na druhý konec pokoje a plácl sebou na postel. Svíral jsem mobil v dlani a přemýšlel.
Ne. Dlužil jsem mu alespoň tohle.
Zhluboka jsem se nadechl a vytočil ho.
„Ahoj Dane,“ ozvalo se vesele.
„Um, ahoj. Já, totiž…“
„Děje se něco?“
Nervózně jsem si začal prohrabávat vlasy. „Jen… jsem ti chtěl poděkovat, za to všechno, no…“
„V pohodě,“ zasmál se. „Jsem rád, že jsem ti mohl pomoct.“
„Ne, já, totiž… No, říkal jsem si, že bych ti to měl nějak oplatit…“
„Ne, to není třeba,“ řekl.
„Ale já chci,“ trval jsem na svém.
„No, jestli je to takhle… co se zítra někde sejít?“ zeptal se.
„Dobře.“
„Ve Slunečným parku?“
„Oukej.“
„V jednu?“
„Fajn.“
„Budu tam! Ale teď už musím jít, promiň. Tak zítra!“
„Jo-“
Hovor byl ukončen.
Pustil jsem telefon a nechal ho dopadnout na peřinu.
Vážně jsem to nechápal.
Nepamatoval jsem si, kdy jsem šel s někým naposledy ven. To už bylo hodně, ale hodně dávno.
A určitě to nebylo s klukem, kterýho jsem potkal předvčerem. I když mi pomohl… vlastně, zachránil život.
„Aaaaaah!“ zamumlal jsem, jak jsem zabořil hlavu do polštáře.
Netušil jsem, jestli jsem se těšil, nebo se příšerně bál. Možná obojí.
Ale asi spíš to druhý.

~~~~~~~~~~~~~~~~~

Pokud jste dočetli až sem, tak vám děkuji! Jestli se vám první kapitola líbila, dejte mi vědět do komentářů. Pokud mi chcete něco zkritizovat, tak prosím, směle do toho na stejném místě. Ráda budu vědět, co zlepšit. Tak zatím! ^^

Žádné komentáře:

Okomentovat